SLON AFRICKÝ  

Slon africký (Loxodonta africana) patří do řádu chobotnatců, a čeleďi slonovitých (Elephantidae). Společně s damany (řád Hyracoidea) a vodními savci sirénami (řád Sirenia) vytvářejí skupinu Praeungulata. Délka těla slona afrického (s chobotem) je 6-7,5 m, výška je 3-4 m. Délka ocasu je 1-1,3 m. Sloni afričtí obývají rozsáhlé území od Atlasu až po jižní Afriku a tvoří zde řadu poddruhů, lišících se především rozměry lebky. Největším z nich je stepní poddruh L.a. oxyotis, který má na předních nohách 4 a na zadních 3 prsty. Obývá savany východní Afriky. Tento poddruh slona je dnes v Africe nejhojnější.

        




SLON INDICKÝ   

Slon indický (Elephas maximus) patří do jediné čeledi slonovitých (Elephantidae), stejně jako slon africký. Navzdory svému druhovému jménu (maximus = největší) je o něco menší než jeho africký příbuzný (délka těla s chobotem a ocasem 5,5-6,4 m, výška 2,5-3 m, hmotnost až 5000 kg).

Slon indický má čtyři poddruhy, lišící se tvarem lebky a zeměpisným rozšířením. Nominátní poddruh (E. m. maximus, slon cejlonský) žije v necelých 2500 kusech v rezervacích na ostrově Srí Lanka a vyznačuje se většinou nepřítomností klů. Slon malajský (E.m. hirsutus) žije jen asi v 700 exemplářích v Malajsku.

Dosud nejhojnějším poddruhem je slon bengálský  (E.m. bengalensis), obývající Indii, kde je mj. již tradičně chován v zajetí a používán na práci. Vyhubením je ohrožen slon sumaterský, (E.m. sumatranus). Další poddruhy, známé ještě ze starověku a středověku z Persie, Číny a Jávy byly již vyhubeny.

Pralesy západní Afriky jsou vlastí menšího pralesního poddruhu L.a. cyclotis (výška těla 220-250 cm), jeho uši jsou menší a okrouhlé, kly směřují rovně dolů (nejsou prohnuté jako u stepního slona) a počet prstů na přední noze je 5 a na zadní 4. Nejvzácnější je forma (L. a. africana) žijící jen v několika jihoafrických rezervacích.

 



Největšího rozvoje zaznamenali chobotnatci začátkem čtvrtohor, kdy osídlovali tito velcí savci Afriku a jižní Evropu v mnoha druzích (dosud byly nalezeny kosterní zbytkyvíce než 350 druhů). Dnešní jediní dva žijící příslušníci tohoto řádu (slon africký a slon indický)jsou již jen ubohými zbytky jejich někdejší slávy.Relativně nedávno vyhynul na severu žijící srstnatý chobotnatec s nápadně dlouhými kly (dosahovaly až 5 m délky) - mamut, který byl současníkem našich předků z doby kamenné a byl jejich nejvýznamnější lovnou zvěří. Zbytky těchto příbuzných dnešního slona indického se na Sibiři díky zmrzlé půdě zachovaly v téměř neporušeném stavu. Kosterní zbytky prvních předchůdců chobotnatců pocházejí z eocénuv třetihorách a patřily zvířeti velikostíi tvarem podobnému tapírům, jménem Moeritherium. Zbytky byly vykopány v Egyptě.Pravlastí chobotnatců byla tedy severní Afrika. Později osídlili chobotnatci všechny světadíly s výjimkou Austrálie.

Sloni jsou jednou z nejpozoruhodnějších skupin savců. Především jsou největšími suchozemskými živočichy,(samci jsou vždy hmotnější než samice) samci slonů afrických dosahují hmotnosti až 7500 kg. Dále jsou vybaveni jedním z nejuniverzálnějších orgánů ve světě zvířat,díky jemuž dostali jméno- Chobotnatci (Proboscidea). Chobot, charakteristický znak řádu chobotnatců se vyvinul z prodlouženého horního pysku a nosu. Kromě dýchání však plní řadu dalších, zcela různorodých funkcí. Dokáže např. beze zbytku nahradit i tak všestranně použitelnýorgán jako je přední končetina primátů včetně člověka(obsahuje četná hmatová tělískaa nervová zakončení). Chobotem si slon dokáže podávat potravu do tlamy, ulamovat větve nebo česat plody a listí ze stromů, ale i hrabat hluboké jámy, hledá-li ve vyschlém řečišti vodu k pití. Do chobotu nasaje až 20 l vody, kterou si jím vstřikuje do tlamy, případně si jí polévá tělo. Pomocí chobotu se rovněž může pohazovat prachem nebo zemí.Chobot dále slonům umožňuje výborně využívat čichu, který je jejich řídícím smyslem.Zdvižením chobotu nad podrost a jeho kroužením může slon zachytiti nepatrné pachové závany a jeho skloněním k zemi může sledovati pachovou stopní dráhu na zemi.Koncem chobotu dokáže slon sebrat se země i drobné plody,jako prsty ruky. Ohebnost, pružnost a tvrdost chobotu zajišťuje více než 40 000 svazků podélných i kruhových svalů(chobot neobsahuje žádné kosti),takže slon ho může ohýbat na všechny strany, natáhnouti zkrátit, případně ho použít jako velmi účinné zbraně,jejímž úderem dokáže vyhodit do výše nebo i zabít. Sloni dovedou dobře plavat.Chobotu při tom s výhodou používají jako dýchací trubice.Často plavou přes zátoky jezer nebo překračují mírně tekoucí řeky, avšak prudce tekoucí široké toky jsou pro ně nepřekročitelnou překážkou. Při brodění a výstup z vody velmi dobře zvládají příkré, bahnité, ba dokonce i podemleté břehy řek.

Při dýchání slona proudí asi 70% vzduchu do plic chobotem,zbytek vdechuje tlamou.Na rozdíl od ostatních savců (patrně vzhledem k takto ztížené ventilaci) jsou plíce slonů přirostlé ke stěnám hrudníku a bránici. Mezi pohrudnicí a poplicnicí není tedy štěrbina, takže se plíc roztahují a stahují pouze pohyby hrudníku. Dýchání vleže proto představuje pro slona daleko větší námahu. Proto zřejmě většina zejména starších slonů spí vestoje. U ležícího zvířete byl také naměřen daleko vyšší počet tepů za minutu (40-50)než u slona stojícího (v průměru 34),neboť krev, rozvádějící kyslík při jeho deficitu, musí proudit rychleji. Velikost zažívacího ústrojí a prostor, který zabírá v tělních dutinách může být příčinou dýchacích potíží pokud slon zůstane delší dobu ležet na břiše (poranění, umělá imobilizacepři odchytu apod.).Může tak snadno dojít k zástavě dechu a udušení,stejně tak jako vklíní-li se slon mezi dva stromy nebo skály.
Kly slona jsou velmi nápadným znakem. Kupodivu to nejsou špičáky, nýbrž přeměněné horní řezáky.Jejich kořeny jsou otevřené a během života stále dorůstají, cca 2-4 cm ročně. Mládě se rodí s mléčnými kly (cca 5 cm dlouhými), které se po roce nahrazují trvalými.V čelisti jsou kly zapuštěny asi z 1/5-1/3.Hmotnost sloních klů dosahujeaž 100 kg. Rekordní pár pochází z Keni a měřil 320 a 311 cm, hmotnost byla 97 a 102 kg.U samců bývají kly větší.V přírodě používají sloni kly především k loupání kůry ze stromů. Většinou dávají přednost jednomu z obou klů (praváci nebo leváci). Někdy se stane, že si slon jeden z klů odlomí.Kly slonů nejsou na svém povrchu kryty sklovinou, proto jsou hledaným materiálem pro výrobu šperků a řezbářské práce. Cena slonoviny, blížící se ceně zlata se stala pro slony osudnou příčinou drastického vybíjení. Do r. 1946 povolovaly např. belgické úřady roční odstřel 10 000 slonů na území tehdejšího Belgického Konga.Kromě klů má dospělý slon v každé polovině čelisti pouze jednu stoličku, (novorozený slon má v každé polovině čelisti stoličky dvě). Žvýkáním potravy se stoličky opotřebují a jsou nahrazovány novými vzadu vyrůstajícími a vytlačujícími starý zub směrem dopředu (u ostatních savců dochází k vytlačování mléčných zubů odspodu).Podle stavu stoliček a jejich výměny lze tedy celkem spolehlivě určit stáří slona, které se v přírodě pohybuje okolo 35-40 let.V zajetí, kde sloni dostávají mnohem měkčí potravu a nedochází tak k intenzivnímu opotřebování chrupu jako v přírodě,dožívají se sloni až 60 let (nejstarší slon se dožil 65 let).Každá stolička (ty jsou na rozdíl od klů potaženy sklovinou)je zpevněna příčnými lamelamize skloviny, jichž s věkem přibývá.U prvních stoliček jsou 4, u šestých je jich 24. Poslední stolička vydrží tak do 50-55 let.S postupným obrusem poslední stoličky začíná mít slon potíže se zpracováním potravy a nakonec uhyne hlady.Sloni, na rozdíl od všech ostatních savců, vyměňujících zuby pouze jednou, vystřídají během života 6 stoliček. První výměna zubů se uskuteční ve třech letech věku, stárnutím se výměna zpomaluje (každá nová stolička je větší než předcházející a její opotřebování trvá déle). Šestá stolička začíná růst ve 33 letech.

Ušní boltce slona jsou značně veliké. Jejich tvar je různý a může sloužit nejen jako rozlišovací znak mezi jednotlivými druhy a poddruhy (pralesní poddruh slona africkéhomá např. okrouhlé boltce na rozdíl od trojúhelníkovitého tvaru u stepního poddruhu),ale je důležitou pomůckou při identifikaci individuí v jednom stádě. Ušní boltce každého slona jsou jinak utvářeny.Při zoologických pozorování slonů v terénu lze jednotlivé slony identifikovat podle specifických znaků boltců (vruby, prohlubně,vystupující cévy, roztřepené okraje,uši některých slonů jsou dokonce děravé). Velmi důležitou úlohu hrají uši slona při ochlazování jeho těla.U slonů afrických tvoří ušní boltce téměř šestinu celého povrchu těla, jsou silně protkány krevními komunikacemi a právě v nich dochází k účinnému ochlazování krve. Vyzařování tepla z povrchové plochy obrovských uší se zvětší jejich máváním.Bylo zjištěno, že rychlost mávání je přímo ovlivněna teplotou okolí.Ventilační pohyby uší se okamžitě zrychlí i při nepatrném zvýšení okolní teploty. Ochlazovací efekt dokážou sloni ještě zvýšit tím, že si za uši nastříkají chobotem vodu.Mají zvláštní nosohltanový vak,kam si při pití načerpají vodu.Při chůzi přes bezvodé oblasti používají sloni k navlhčení vodu vysátou chobotem z této zásobárny. U afrických slonů bylo zjištěno,že rozdíl v teplotě krve přitékající do boltců a tekoucí z boltců může být až 9°C.Ochlazování pocením,nemá při tak obrovské hmotnost islonů a relativně malém povrchu těla praktický význam.Pohyby uší mají rovněž svůj význam při sociálním chování avyjadřují hodnostní postavení jedince ve skupině.

Lebka slona má vzhledem ke své velikosti poměrně malou mozkovnu, krytou zepředu mohutnou a velmi silnou kostí čelní, která ovšem není kompaktní, nýbrž obsahuje množství komůrek vyplněných vzduchem. Jednou z příčin, proč je řada kostí sloní lebky vyplněna houbovito ukostní tkání a tak odlehčena,je velká váha masivních klů. Na rozdíl od afrického slona má lebka slona indického silně vyvinuté dva čelní hrboly a ušní boltce značně menší, trojúhelníkovitého tvaru se špičkou, směřující poněkud kupředu. Kly u většiny samic chybějí, dokonce i u některých samců.Přední noha má 5, zadní většinou jen 4 prsty opatřené nehty.

Sloni mají největší mozek ze všech suchozemských savců (3,6-5,4 kg, objem cca 6600 cm3).Přesto že jeho stavba je dokonalá,je poměrná hmotnost (vzhledem k hmotnosti sloního těla)menší než u šelem nebo opic.Mozek novorozených slůňat váží při narození jen 35% hmotnosti,které dosáhne v dospělém věku. Sloní paměť se stala mezi lidmi příslovečnou.Četnými pokusy bylo prokázáno,že jejich paměť je skutečně výborná,zdá se však, že nepřevyšuje paměť psa nebo koně.V přirozených podmínkách si sloni dobře pamatují, v kterém období a kde dozrávají plody, přijímané za potravu, pamatují si spolehlivé ochozy i příslušníky svého druhu. U slonů indických se jejich výborné paměti a mimořádné schopnosti učení využívá při výcviku např. pro práci v lese.Sloni si pamatují až 30 rozličných hlasových povelů,(mnohé se skládají z více slov).I po dlouhém odloučení poznávají jednotlivé osoby a jsou dokonce schopni rozlišit jednoduché obrazce.

Kůže slonů je 1-3 cm silná (s tím souvisí nesprávný termín "tlustokožci" zařazující slony ke zcela nepříbuzným zvířatům), měkká a citlivá. Dospělí sloni afričtí mají kůži téměř zcela holou kromě několika delších silných černých žíní na ocase, chomáče srsti na spodním pysku a řas na očních víčkách.O svou kůži sloni velice pečují. Péče o kůži patří k aktivitám komfortního chování.Pravidelnou koupelí, pohazováním pískem a prachem a otíráním o stromy, skály nebo termitiště odírají zbytky staré pokožky. Drbáním rovněž rozmačkávají klíšťata a vši cizopasící v kožních záhybech.Původní šedočerné zbarvení kůže je tak často překryto barvou půdy.Sloni často vyhledávají jemný písek nebo prach aby se jím pohazovali.Při momentálním nedostatku vody slouží prachová lázeň k ochlazování (ve stínu stromů je zemina poměrně chladná). Jindy vyhledávají sloni prašná místa po koupeli aby si z nalepeného prachu vytvořili krunýř. Tyto aktivity patří komfortnímu chování. Ke komfortnímu chování slonů patří rovněž vyvalování v bahně a jeho nanášení na tělo. Toto chování (tzv. kalištění) je známo i u řady dalších savců (buvoli, nosorožci, jelení a černá zvěř apod.).S uschlým bahnem, odíraným o stromy, skály nebo o tvrdé termití stavby, odstraňují i staré zbytky odumřelé kůže a parazity.Průměrná teplota sloního těla je 36°C. Tvar těla a jeho velikost způsobuje že povrch sloního těla je poměrně menší než je u malých zvířat. Proto snášejí sloni daleko lépe chlad než velké vedro. To je důvodem,proč je kůže slonů lysá - nepotřebují srst jako tepelnou izolaci, naopak by jim byla na překážku při vyzařování tepla.

Nejčastější formou pohybu slona
je chůze. Jako mimochodník pohybuje dopředu vždy oběma nohama na stejné straně těla. Necválá ani neskáče, avšak dokáže vyvinout rychlost přes 30 km/hod(a to i ve vysoké trávě nebo v husté trnité buši). Touto rychlostí však nevydrží běžet dlouho a brzy opět přechází do mimochodného kroku.Nohy slona jsou sloupovité, zdánlivě neohrabané, avšak schopné zvládat i prudké stoupán í(např. v afrických horských pralesích), kde většina kopytníků jen těžko proniká. Mají široká, zrohovatělá šlapadla nad nimiž je tlustá vrstva pružného vaziva, jehož úkolem je tlumit otřesy a rozkládat váhu těla na celou plochu chodidla.Tvrdý spodek chodidla je zbrázděn množstvím křížem krážem běžících rýh.Tyto rýhy mají u každého jedince rozdílný a specifický tvar,podobně jako např. papilární linieu člověka a lze podle nich určitého jedince identifikovat. Toho využívají zkušení stopaři, kteří tak dokáží sledovat určitého slona mezi stopami celého stáda. Slon patří mezi digitigrádní živočichy (prstochodce), takže váhu těla nesou pouze špičky prstů.Při došlápnutí pružné rosolovité vazivo chodidlo rozšíří (velký význam při chůzi po měkkém podkladu), při odlehčení opět zúží.Proto se i u nejtěžších slonů chodidlo zatěžuje jen hmotností okolo 600 g/cm2. Proto je chůze slonů poměrně tichá.



Řídícím smyslem u slonů je čich, který je velmi dokonalý
(jako ostatně u většiny savců,jejichž kůže je proto vybavena řadou mazových a pachových žlaz).Je na něm založena i vzájemná identifikace jedinců (vzájemná čichová kontrola při setkání).Největší význam má přitom spánková žláza uložená mezi uchem a okem. Rovněž sluch je u slonů velmi bystrý. Jsou výborně vybaveni k zachycení a vedení zvuku rozměrnými ušními boltci a dutiny v lebečních kostech zvuk ještě zesilují, příp. rezonují.S tím souvisí i dobře vyvinutá akustická komunikace, uplatňovaná v celé řadě aktivit (sociální, rozmnožovací a obrannéchování).Při vzájemné komunikaci slonů má velký význam hmat, který hraje velkou roli i při potravním, (ohmatávání potravy)sexuálním a rodičovském chování.Největší množství hmatových buněk je na konci chobotu, ale i na mnoha dalších místech sloního těla je na malé ploše soustředěno množství nervových zakončení a hmatových buněk.

Sloni jsou typickými sociálními zvířaty, žijícími podle okolností v různých, více či méně složitých sociálních strukturách.Základní a nejmenší skupinou je rodina, skládající se z jedné dospělé slonice a jejích mláďat různéhověku. Tyto slonice se obyčejně sdružují do rodinné skupiny - klanu.Sloni žíjí v rodinných skupinách- individualizovaných uzavřených societách, které se v období sucha sdružují v početná stáda.V současné době představují tato stáda slonů vážný problém při jejich ochraně ve východo afrických národních parcích a rezervacích zvěře.Uvnitř každé skupiny existuje přísná sociální hierarchie,zajišťující skupině slonů vedení nejsilnějším a nejzkušenějším zvířetem a tím i bezpečnost celé sociální jednotky.Závislost podřízených jedinců na skupině je velmi silná.Osamocený jedinec se okamžitě snaží hlasitým troubením navázat se svou skupinou kontakt. Malé rodinné skupiny o 6-20 jedincích, složených výhradně ze samic a mláďat jsou (podobně jako např. u prasete divokého) nejčastější strukturou.Tato individualizovaná uzavřená societa vytváří nad individuálnístrategii chování. Skupinu vede vždy sociálně nejvýše postavená slonice, většinou jedna z nejstarších a nejmohutnějších.Někdy se sdruží několik klanů na kratší či delší čas a vytvoří stádo.Pozorováním slonů v nár. parcích se ukázalo, že velikost skupiny slonů je výsledkem rovnováhy mezi rozptylem při vzájemné potravní konkurenci a shlukováním při vzájemné ochraně a řídí se tedy především těmito vnějšími faktory (potrava, stupeň ohrožení). V nár. parku Tsavo v období mimořádného sucha a při kritickém nedostatku potravy se rozdělí rodinné skupiny na podskupiny o 3-5 zvířatech a velká stáda nejsou pozorována. Když sucho skončí a vyroste tráva, sloni se shlukují a tvoří stáda až o 200 kusech. Stejným způsobem se sloni sdružují v místech kde jsou loveni.V r. 1972 v období mimořádného sucha zahynulo v keňském národním parku Tsavo přes 7000 slonů hladem a žízní. Po zřízení několika umělých vodních nádrží se udržují sloni na území parku i v době sucha, neboť již nejsou nuceni migrovat za vodou a tím se znásobuje jejich ničivý vliv. Následkem toho dochází rychle k devastaci stromů a odlesnění. Dospělí sloní býci jsou zcela nezávislí a potulují se někdy sami, někdy ve společnosti jednoho či více stejně silných samců  a dočasně se spolčují s různými rodinnými skupinami (jsou již tak velcí, že si je vedoucí slonice netroufnou odhánět). Většinou však s nimi nezůstanou dlouho a odcházejí po čase opět k jiné skupině. Mladý samec začíná dospívat v 11-13 roce. V té době projevuje stále více sexuálního chování a je stále častěji zaháněn od dospělých slonic. Nakonec je vzdálenost na níž mu dovolí přiblížení přes 50 m a mladý sloní býk je odsouzen zdržovat se na periferii rodinné skupiny. Ta mu však stále zajišťuje kolektivní ochranu.Dospělí mladí samci vytěsnění z rodinného klanu většinou ještě po několik let skupinu sledují a stýkají se pouze s jinými sloními samci svého stáří, kteří žijí podobně nebo se již osamostatnili, ale nejsou ještě plně dorostlí  a s nimi hravě zápasí. K podobným hravým soubojům dochází i později mezi plně dospělými samci.Někdy vytvoří dospělí sloní samci skupinu. Tato zvláštní (a celkem obvyklá) sociální jednotka je tvořena obvykle 10-15 slony. Vede je nejvýše postavený sloní býk. Při hodnostním zařazení (v jakékoli skupině slonů) je hlavním určujícím činitelem stáří, velikost a síla, kterou sloní samci mezi sebou konfrontují.Ke konfrontaci sil ve skupině sloních samců dochází proto velmi často. Zvířata se při tom staví proti sobě, rozevírají boltce, zvedají hlavu a chobot (imponující postoj) a nakonec se proti sobě rozběhnou, opřou se o sebe kořeny chobotů a snaží se jeden druhého přetlačit. Po chvíli slabší samec nevydrží tlak a ustoupí. Sloní býk přetlačený při konfrontaci sil se obvykle nevzdává napoprvé, takže se souboje několikrát opakují. V některých případech může takový boj skončit i ulomením klů. K vážným poraněním dochází jen velmi vzácně, když při vzájemném nárazu bodne kel jednoho ze soků. Souboj skončí podřízeným chováním slabšího jedince.K vážným soubojům mezi dvěma plně dospělými býky prakticky nedochází. Jakmile každý sloní samec pozná svou sílu, řídí se jeho vztahy v dospělosti stejným způsobem jako v rodinných skupinách. Většinou je hierarchie založena na velikosti a tak patřičné podřízené chování slabšího samce odvrátí spolehlivě každý konflikt.

Hrozba je součástí ochranného chování každého slona, stejně jako zastrašovací útok. Chování vyjadřující hrozbu se projevuje především roztažením uší do stran, zvednutím hlavy případně chobotu (zvětšení obrysu těla). Někdy přejde hrozba v zastrašovací útok, při němž slon se zdviženým chobotem popoběhne směrem k nepříteli a zatroubí.Z hlasových projevů je nejčastější pronikavé troubení, jímž vyjadřují podle výšky hlasu radost, úlek nebo útočnou náladu. Dunivé údery chobotu o zem mají význam při zastrašovacím útoku. Jedním z akustických signálů při komunikaci uvnitř skupiny je zvuk vznikající při jednom nebo několikerém prudkém plácnutí boltců o hlavu.Jiným sociálně uvědomovacím hlasem je hluboký zvuk, znějící jako kručení v břiše, kterým jednotlivá zvířata oznamují svou přítomnost nemohou-li se vzájemně vidět, např. při pasení ve vysoké trávě nebo hustém porostu (zvuk je velmi podobný zvukům pracujících sloních střev a žaludku, je však tvořen hlasovým aparátem).

 Při setkání sloního býka s rodinnou skupinou se odvíjí charakteristické dominantní a submisivní chování. Dominantní býk částečně poroztáhne ušní boltce (mírná pohrůžka). Slonice pak zdraví příchozího napřažením chobotu příp. již zmíněným vložením jeho špičky do tlamy býka.Pak následuje čichová kontrola genitálií slonic.Vložení chobotu do tlamy je, jak se zdá, velmi důležité gesto, mající více významů. Někdy jím jednoroční slůňata zdraví plně dorostlého samce, který se dočasně připojí k jejich rodinné skupině (Douglas-Hamilton).Jak bylo často pozorováno,slouží rovněž i matkám k uklidnění nebo povzbuzení mláďat, která se něčeho polekala. 


Když sloni pomáhají vstát zraněnému soukmenovci, vloží mu rovněž konec chobotu do tlamy. Z toho je zřejmý povzbuzující účinek tohoto gesta. Mláďata často vytahují chobotem matce z tlamy vzorek potravya tak se učí, čím se mají živit. Etologové se domnívají, že právě z těchto aktivit se uvedené chování vyvinulo. Známá a pověstná je vzájemná pomoc všech členů skupiny postiženému jedinci. Charakteristickým uklidňujícím chováním je vkládání konce chobotu do tlamy postiženého,případně vkládání chomáče trávy nebo listí (jakási obdoba krmení), dále akustický signál hlubokým kručivým nebo brumlavým hlasem, podpírání chobotem a zvedání na nohy.

Dospělí sloni nemají v přírodě nepřátele kromě člověka, který je loví prakticky již od doby kamenné. Naši předkové, lovící slony pro potravu podle principů predace nemohli existenci slonů nikterak ohrozit. Teprve dnešní člověk, jeho ziskuchtivost, rozpínavost a moderní zbraně přivedly slony na okraj zkázy.Statisíce slonů pozabíjených pro slonovinu a pronikavé změny, které člověk svou činností v domovině slonů působí zapříčinilo téměř jejich vyhubení. Nad jejich posledními zbytky si dnes lámou hlavu ochranáři celého světa, neboť sloni natěsnaní v posledních útočištích, která jim člověk ponechal, je pomalu ničí a nakonec hynou hladem.Okolnost, že sloni neregulují početnost vlastní populace tvoří dnes stěžejní problém národních parků. Člověk drasticky a nezvratitelně omezil pohyb slonů, kteří nyní žijí na některých místech v takové hustotě, v jaké nikdy nežili. Dochází tak k devastaci stromů a degradaci krajiny.V nár. parku Tsavo zahynulo několik tisíc slonů hlady. Přestože sloni značí své ochozy výměšky spánkové žlázy (otíráním), nelze je považovat za zvířata teritoriální v tom smyslu, že své okrsky nehájí, naopak se překrývají a nedochází k teritoriálním sporům ani tehdy,žijí-li natěsnáni na malém území.Proto se stává, že početná populace zničí potravní zdroje a začne hladovět.